19. 8. 2004 / Jan Čulík
Štěpán Kotrba právem kritizoval deník Haló noviny za to, že ho sice z vlastní iniciativy požádal o rozhovor, ale když se v něm kriticky vyjádřil o úrovni tohoto listu i jeho šéfredaktorky (redaktor si sám naběhl, nemusel se přece Kotrby na kvalitu svého listu ptát! ), list objednaný rozhovor potlačil. A aby byla situace ještě komičtější, Kotrbovi to nesdělili z redakce, ta zachovala zmatené mlčení, ale soukromě mu to řekl jakýsi funkcionář komunistické strany. Kotrba přitom předem souhlasil i s tím, aby redaktor stáhl otázku, po které následovala ostrá odpověď.
V této souvislosti je nutno dodat důležitou věc.
Haló noviny samozřejmě nejsou jediným periodikem, které automaticky zcenzuruje jakoukoliv kritiku vlastního listu. Snad s výjimkou rozhlasové stanice ČRo 6, která v poslední době dala několikrát prostor ve svém vysílání ostré kritice vůči své redakční praxi (i prostřednictvím analýz Štěpána Kotrby), neznám snad žádný český sdělovací prostředek, který by byl natolik sebejistý a pevný v kramflecích, že by se odvážil na svých stránkách nebo ve vlastním vysílání poskytovat běžně prostor i ostré kritice toho, co sám vysílá či tiskne.
Jsou ovšem výjimky: ve zvláštní příloze, věnované desátému výročí vzniku deníku Mladá fronta Dnes otiskl tento list na první stránce můj článek, argumentující, že si zakladatelé deníku MFD předchozí list Mladá fronta vytunelovali a zisky si strčili do vlastní kapsy. Nedávno publikoval server Česká média mou kritickou analýzu Veselovského Sedmičky v televizi Nova, přestože je majiteli televize Nova částečně financován.
Jde opravdu jen o výjimky. Čestné výjimky. Česká televize zásadně vystřihává z předtočených rozhovorů jakékoliv kritické zmínky o sobě či o své editorské praxi; že by kritiku sebe sama ve vysílání povolila televize Nova, to bychom museli žít na úplně jiné planetě. Je sice pravda, že ČRo 6 má luxus, že má svobodu ve vysílání v rámci diskuse kritizovat i samu sebe; obávám se však, že kdyby ČRo 6 ve vysílání například kritizoval Radiožurnál, anebo kdyby ve vysílání Radiožurnál kritizoval třeba stanici Praha, rychle by byl oheň na střeše a bylo by to zakázáno. Nebo ne? Přesvědčte mě, že ne!
Stejně si nedovedu představit, že by jakýkoliv český deník či týdeník publikoval ostrou, věcnou kritiku nedostatků práce vlastního šéfredaktora nebo úrovně vydávaného listu. Vždyť české deníky ani nemají rubriku errat, které jsou v seriózním mezinárodním tisku běžné. Bylo mi vysvětleno, že "opravovat chyby nemůžeme, protože by to bylo interpretováno jako známka slabosti".
Je to samozřejmě, přesně obráceně. Schopnost zaujmout vůči sobě z redakčního hlediska takový neosobní postoj, jako by šlo o nějakou jinou instituci, nikoliv o "můj vlastní" podnik, je známkou síly. Právě to dokázala společnost BBC, když se během minulého roku stala terčem útoků britské vlády kvůli válce v Iráku a ohniskem obrovské mediálněpolitické kontroverze.
Čeští novináři by měli vědět, že pokud dokáží publikovat i texty, kritické vůči sobě, veřejnost to pochopí jako známku zralosti a síly. Naopak - ze snahy veškerou kritiku potlačovat čiší na sto honů manipulace - a lidé to poznají, lidé to vědí.
Čekáme tedy toužebně na dobu, kdy autocenzura i cenzura z českých médií zmizí - a deník Haló noviny jim už nebude potlačováním "nevhodných", "škodlivých" textů ukazovat cestu. Prozatím se Kojzarové činí. Skoro všude.
